KOLO ROKU 2017

Milí přátelé, dovoluji si vás pozvat na celodenní setkání s lahvičkami, vůněmi a tarotem Aura-Soma – Kolo roku 2017. Setkání volně navazuje na Kolo roku 2016, ale je otevřeno i nově příchozím.

Pomocí karet a lahviček Aura-Soma sestavíme Kolo roku 2017, které nám ukáže, jaké energie nás budou provázet v roce 2017. Každý ze zúčastněných dostane možnost si vytvořit svou vlastní mapu – své vlastní kolo roku. Ti kdo byli na kole roku 2016, budou mít možnost se na něj podívat a zpětně vyhodnotit. To bude zajímavé i pro eventuální nováčky. Není nad osobní zkušenost a sdílení.

Setkání se tentokrát uskuteční v Táboře – v sobotu 14.1.2017 v čase od 10.00 do 17.00. Cena je 1177 Kč. Pokud vás moje nabídka zaujala, můžete se přihlásit mailem, ev. telefonem. Dostanete bližší informace o setkání, platbě, atd.

Mail pro přihlášení: eva.resler@centrum.cz, tel: 603 568 944

Těším se na vás

Eva Reslerová

 20160922_165558

Rubriky: Barvy, Lahvičky Aura-Soma | Napsat komentář

Camino není jen cesta – Den 18 – Den, kdy jsem došla do Santiaga de Compostela – 21.září 2016

Vstávám brzy ráno. Noc byla děsná, dvě Němky, co jsou se mnou na pokoji neskutečně chrápaly, celou noc, ale hrozně. Za celou dobu co spím v albergue a to i s chlapama, jsem to nezažila. Cirkulárka je proti tomu andělské zvonění. V půl šesté to vzdávám, vstávám a jdu se oblékat. Vyjdu za tmy, jako už po několikáté. Moje poslední etapa. Jde se dobře, tyhle poslední úseky jsou dobře značené. Trochu zaváhám, když se mi ztratí mušle na chodníku, ale to je jen proto, že jí nějaký nenechavec vytrhl, stejně jako občas mušli z kilometrovníku nebo počet kilometrů. Jsou různí poutníci. U cedule Santiago de Compostela si udělám fotku.
Došla jsem pomalu na náměstí před katedrálu. Východ slunce, na který jsem si naplánovala příchod, jsem předběhla o pět minut. Na náměstí bylo ticho, téměř prázdno. Po chvíli jsme se uviděly se spolubydlící z albergue, se kterou jsme ráno vstávaly. Poprosila jsem jí o fotku zezadu u katedrály. Jí se ta myšlenka zalíbila, tak jsem jí na oplátku vyfotila taky. Po chvíli přijel na náměstí muž v bezpečnostní vestě s vozíkem. Myslela jsem, že je to nějaký cestář. Byl, ale Cestář Camino. Chtěl. abych ho taky vyfotila. Často mě lidé žádají o fotky, naposledy včera, u památniku poutníků v Monte de Gozo, skupinka ukřičených, ale veselých Italů. Mám prý za to v Římě jedno kafe zdarma.
Ještě chvíli jsem postála před katedrálou a pak se pomalu vydala k officina peregrinos pro compostelu. Bylo tam málo lídi, nechala jsem batoh u vchodu, kde hlídal šerif, co nikoho bez credencialu nepustil. A taky hůlky. Když jsem se vracela s compostelou, batoh tam v pořádku ležel, ale hůlky nikde. Zvláštní, uvažovala jsem o tom, že hůlky někde nechám, ale chtěla jsem je donést do Compostely a nakonec zůstaly nebo byly předány na místě nejpovolanějším.
Vrátila jsem se na nádvoří ke katedrále, a celou jí obešla. Podívat se dovnitř ale nešlo. Potřebovala jsem odložit batoh. Vedle katedrály jsem narazila na úschovnu batohů, kde jsem v klidu za 2 euro svěřila batoh do úschovy. Už lehká jsem šla do kostela a celý si ho prohlédla. Pomalu se blížil čas polední mše pro poutníky. Rozhlížela jsem se, jestli neuvidím někde Mariittu a taky nějaké volné volné místo. Mariittu jsem neviděla, ale volné místo mi v jedné lavici poutnice udělaly. Někdy je výhoda být sola. Měla jsem opravdu skvělý výhled. A za chvíli jsem uviděla i Mariittu. Seděla pár lavic přede mnou. Šla jsem jí na sebe upozornit, abychom se pak v chrámu nehledaly. V poledne začala mše. Byla překrásná. Když kněz četl místa, odkud došli dnešní poutníci a zaznělo „Oviedo – republika Čeka“, ještě teď když to píšu, mě to dojímá.
Celá mše byla umocněna naprosto úchvatným zpěvem jeptišky s úžasným smyslem pro humor, při nácviku refrénů s námi poutníky. Bylo to skvělé, jak přátelská a pospolitá atmosféra zaplňovala celý prostor. Poutníci ze všech koutů světa, se svými vlastními životy a důvody k cestě, zde v Santiagu vytvářeli spirituální společnou vlnu něčeho, co nás všechny spojuje. V duchu jsem si přála, aby dnes došlo i na botafumeiro, obrovské kadidlo, které několik mnichů rozhoupe po celém kostele. Když jsem viděla, že pomalu odvazují provaz, kterým bylo kadidlo přivázáno u sloupu, tajil se mi dech.
Musela jsem to natočit a nelituji, už dvěma lidem jsem tím udělala velkou radost.
Po mši jsme se potkaly s Mariittou, šla jsem s ní do officina peregrinos, aby si mohla nechat vystavit compostelu. Tentokrát tam byla neskutečně dlouhá fronta, ale času jsme měly dost a v officina vládla příjemná a uvolněná atmosféra.
Pak jsme šly na oběd. Celé odpoledne příjemně plynulo, byl nezvyk nemuset nikam jít, nemuset shánět nocleh.
Když jsem si vyzvedla batoh, vydaly jsme se pomalu k albergue Fin del Camino, asi dva kilometry od centra. Po cestě jsem potkala Bretonce Juana. Objetí, radost, smích. Místo Buen Camino, mi tenokrát popřál šťastný celý život. Bylo to krásné a dojemné setkání. Je moc milé setkat se těmi lidmi, se kterými tě něco spojovalo. Na náměstí jsem ještě narazila na Němku, co mi v Lugo dala aspiriny. Objetí,radost, smích. Při zpáteční cestě se nám s Marittou podařilo tak zamotat v labyrintu úzkých uliček kolem katedrály, že jsme asi dvě hodiny bloudily kolem dokola, až jsme si nakonec musely zavolat taxi, aby nás dovezl do albergue. I taxikáře pobavilo, když jsme mu vylíčily, jak končíme svou pouť. Albergue byl jeden z těch svobodomyslnějších. Zašly jsme s Mariittou ještě na sklenku a den pomalu končil. Mariitta se rozhodla, že na Finisterru nepůjde pěšky, jak původně plánovala. ale že pojede se mnou autobusem. Měla nějaké problémy s nohou. Byla jsem trochu převapená, původně jsem měla jinou představu. Ale jen chvíli, po chvíli se mi myšlenka na společně strávený den na konci světa zalíbila a začala jsem se těšit.
…a ještě bude pokračování…

Rubriky: Moje Cesta do Santiaga | Napsat komentář

Camino není jen cesta – Den 17 – Na doraz

Neuvěřitelné se stalo reálné. Po sedmnácti dnech pouti jsem dorazila čtyři kilometry před Santiago de Compostela. Do Monte de Gozo. Dnešní den byl jeden z těch velmi náročných. Většina cesty vedla po silnici a na tom asfaltu nohy, unavené dlouhou poutí hrozně bolely. Bolí mě paty. Kosti v nohou. Chvílemi se mi dělalo i špatně od žaludku. Těžká voda, strava nic moc. Mám dost. Jsem unavená a ani mi pořádně nedochází, že jsem kousek od Compostely. Ubytovala jsem se v té megavelké ubytovně, potkala jsem holky z Čech, domluvily jsme se na společné praní. V některých ubytovnách jsou pračky a sušičky za peníze. Chtěla jsem mít do Santiaga vyprané věci. Dobře vyprané. Odpoledne jsem se šla projít k památníku. A taky k sochám poutníků, jsou to nadživotně veliké sochy, které ukazují směrem ke katedrále v Santiagu. Pak mi přišla smska od Mariitty, že už taky dorazila do Monte de Goza a že jí najdu v baru. Pamatovala jsem si, že po cestě jsem jeden zahlídla. Byl to ten správný, domluvily jsme se, že se potkáme zítra v Santiagu. Mariitta zajistí ubytování v Santiagu pro nás obě, přes našeho hospitalera Manuela. Odešla jsem brzy, byla jsem hrozně unavená. Tolik dní plánování, tolik dní realizace a zatím vůbec nevím, co cítím. Únava to všechno přebíjí. Snad ráno bude moudřejší a možná i modřejší. Nevím ani, jestli dneska usnu. Jsem tak unavená, že nemůžu ani psát ani spát. Hrozně mě bolí nohy.
…pokračování příště…

Rubriky: Moje Cesta do Santiaga | Napsat komentář

Camino není jen cesta – 16 den – Pomalu, ale jistě se blížím…

Ráno jsem vyrazila brzy. Šlo se dobře, rána jsou nejpříjemnější částí dne. Svítání, probouzení krajiny a vůně. Dnes všude voněla majoránka. Asi po pěti kilometrech jsem potkala otevřený bar, dala jsem si ranní kávu. A dostala k ní kousek bábovky. Posilněna kávou jsem vyrazila na cestu, chvíli si tak šlapu, potkávám psy a kočky., těch je tady spousta. Najednou vedle mě zastaví taxi a z něj vyskočí tři dámy s minibatůžky a vyrazí na Camino. Olala i takhle se dá jít. Cesta ubíhala dobře. Nohy mě nebolely. Užívala jsem si poslední poutní den. Sice půjdu i zítra, ale to už jdu nějakých 10 km do Monte de Gozo, což je obrovská ubytovna, kde se konalo setkání mládeže s Janem Pavlem II. A odsud je to už jen asi 4 km do Santiaga. Občas jsem se někde dala kávu, občas pití. Jsem z toho úplně vykulená, spousta možností občerstvení. Když jsem šla přes Arzua, musela jsem si vyfotit ceduli se seznamem albergue.  Asi v polovině cesty jsem se zastavila i na svačinu, velká byla – sendvič s omeletou a dokonce mi zbyla část na pak. Žádné pak už nebylo, tak budu mít zítra svačinu. Ke konci jsem byla už docela unavená, ale chtěla jsem dojít do Santa Irene. Když jsem došla, hledala jsem municipal albergue. Ale nenašla (až druhý den ráno jsem šla kolem něj). Místo toho jsem našla soukromý albergue, už zvenčí vypadal noblesně. Nejdřív jsem jen prošla kolem, pak jsem se vrátila. Podobně jako u Davida. A opět bylo poslední místo. V albergue to vypadlo jak v nějakém anglickém klubu. Hrála vážná hudba, byla to ubytovna pro majetnější poutníky. Ale protože jsem po cestě moc neutrácela, nebylo kde a za co, řekla jsem si proč ne. A zase jsem tu nebyla náhodou, potkala jsem se Mariittou, Finkou. Jako bychom se znaly odjakživa. Dokonce jsem si po dlouhé době dala sklenku vína. Moje angličtina je opravdu mizerná, ale to nám vůbec nevadilo v konverzaci. Občas jsme si pomohly překladačem, občas obrázky a hrozně jsme se tomu nasmály.
…pokračování příště…

Rubriky: Moje Cesta do Santiaga | Napsat komentář

Camino není jen cesta – Den 15 – Marian

Dnes jsem vyrazila za tmy. Chvíli se mi nešlo dobře, musela jsem si svítit baterkou. Předběhli mě dva asi Francouzi, ze včerejší večeře. Ale na křižovatce jsme zjistili, že nejdeme dobře. Oni šli dál, já se vrátila na Camino. Nechtěla jsem jít po silnici. Cesta byla moc hezká, krajina připomínala Skotsko. Došly mě dvě holky, Alena a Jarmila. Chvílemi jsme se ještě potkávaly, pak mi zmizely z dohledu. Asi po deseti km jsem narazila na bar, kde jsem si mohla dát kafe a džus. A pak už mě čekalo Melide, měla jsem z něj docela obavy. Velké město, po dvou týdnech na Primitivo trochu šok a spousta lidí. To jsem ještě netušila, že v Melide budou nějaké trhy. Všude davy lidí. Blázinec. Navíc jsem věděla, že potřebuju najít banku a vybrat peníze z karty. To se mi nějakým zázrakem podařilo, ač jsem netušila co vlastně dělám. I když jsem si dala menu v angličtině, těch pokynů bylo moc. Pak už jsem se šinula ven z Melide. Chtěla jsem dojít alespoň do Boente. Lidí spousta, nikdo známý. Velké skupinky, blázinec. V Boente a v prvním albergue, co jsem viděla, byl šílený hukot. Šla jsem dál s tím, že půjdu ještě dva tři kilometry. A u silnice jsem uviděla další albergue. A v něm týpek, který vypadal, jako kdyby právě sesednul z Harleje. Marian. Samorost, který sám prošel několikrát Camino, aby se nakonec z Madridu přestěhoval sem a otevřel si albergue pro poutníky. Domácké prostředí, koupelna s vanou. Marian mě pozval na speciální poutnické menu, které připravuje sám. Výborný vývar, maso s rajčaty, puding karamelový a malé pivo, protože jsem z Čech. Po večeři jsem si šla lehnout. Jsem neskutečné unavená ze všeho. Hrozně moc. Už je to jiné Camino. Procesí.Bude mi chvíli trvat než se adaptuji. Zbývá mi 46 km. Zítra mě čeká asi 24 km, téměř do konce předposlední etapy. V úterý bych chtěla dojít do Monte de Gozo, což je kousek od Santiaga. Tak uvidíme. Hrozně mě bolí paty.
…pokračování příště…

Rubriky: Moje Cesta do Santiaga | Napsat komentář

Camino není jen cesta – Den 14 – První konec

Krásně se spalo včera. Dokonce tak dobře, že jsem ráno nevstala na šestou, jak bývá u mě zvykem. Vzbudila jsem se až ve čtvrt na osm. Protože jsem neměla snídani ani žádné pití, vyrazila jsem hned. Šlo se celkem dobře, chvílemi foukal vítr. Ale nepršelo a lepší než horko. Pobolívá mě noha. Občas dostávám křeč do lýtka i do vazů kolem kolena. Šla jsem pomalu. Galicijská krajina je jiná. Asturie byla ostrá, těžký terén, krásná a hrdá. Galicie je měkčí, zvlněná krajina, terén už nejsou takové stoupáky. Ale je zvláštní, že po těch rovinkách se jde někdy celkem obtížně. Hlavně po silnici bolí kotníky, je to tvrdý povrch. Už moc nepřemýšlím. Hlava se vyčistila. Zatím mě tedy nic světoborného nenapadá, ale nějak je to jedno. Jdu krok za krokem. Pokud se nestane nic, co by mohlo cestu zhatit, měla bych dojít do Compostely 21. Září. Měla a chtěla. Vypadá, že dojdu. Na začátku jsem o tom nebyla vůbec přesvědčená. Mám před sebou poslední španělský týden. A zvláštní pocity. Já vím, že se moc těším do Compostely, ale taky vím, že cesta je cíl. A není to fráze. Dnešní je den je zvláštní, smutný, dojemný, krásný, poslední na Primitivo. Zítra se potkáme s poutníky s Camino Frances. V Mélide. A v Arzua s poutníky z Camino Norte a pak už dál společně všichni do Compostely.
Bylo to náročné, chvílemi jsem ztrácela odvahu i sílu a najednou to pomalu končí. Rozhodla jsem se ubytovat v Seixas, poslední zastávka na Primitivo. Do Compostely zbývá 66 kilometrů.
…pokračování příště…

Rubriky: Moje Cesta do Santiaga | Napsat komentář

Camino není jen cesta – Den 13 – Obavy nejsou na místě

Ráno jsem vstala zase za tmy. Za prvé se v tom vydýchaném vzduchu nedalo spát. Za druhé mi nebylo vůbec dobře. Měla jsem v noci zimnici a asi i teplotu. Německá poutnice mi dala čtyři aspiriny, nějaké co se nezapíjejí a rovnou se nasypou do pusy. Chvíli jsem se motala po Lugu, protože byla tma a nebyla jsem si jistá kudy. Pak mi poradila jedna babička, mám štěstí na lidi, ať domácí nebo poutníky. Ostatně na lidi já mám štěstí celý život…:)
Když jsem se vymotala z města, už bylo světlo. Šlo se mi zezačátku docela dobře, ale to vždycky po ránu. Už nepršelo a ve vzduchu byl cítit podzim. Zjistila jsem, že po dvou týdnech jsem konečně vypnula myšlení. Člověk je tak zahlcen tím stereotypem myšlení, že potřebuje určitý čas a ten u mě nastal po dvou týdnech. Chvíli jsem šla se starým Bretoncem Juanem, kterého jsem potkala včera v Lugo. Má sešitek, do kterého si nechává zapisovat Buen Camino od poutníků v jejich jazyce. Už tam má i Šťastnou cestu. Přesně ten typ, který si umí užívat života, cesty a tak. Přestože jsme ani jeden moc nevládli angličtinou, řekli jsme si, co jsme chtěli. S některými lidmi žádná jazyková bariéra nezabrání, aby jste si porozuměli. Když jsem osaměla, potkala jsem dva poutníky s čistými batohy a čistými botami, nejdřív jsem nechápala, kde se tu vzali, pak mi došlo, že to jsou poutníci posledních sta kilometrů. Já to chápu, že to někdo chce ujít do té stovky, (stovka je minimum pro získání compostely). Ale z pohledu pouti je to málo.
Když jsem došla do Romano, nemohla jsem najít albergue, ale šli přede mnou dva španělští kluci a nakonec jsme to našli. Soukromý albergue byl rezervovaný, tak jsem zamířila k tomu veřejnému. Zvenčí takový malý bungalov. Kamenný s dřevěným stropem. Byli jsme zatím jen my tři. Byla hrozná zima, jak se tu větralo. S přibývajícím odpolednem na mě padla tíseň. Co když to není dobrý nápad zůstat v albergue sama s dvěma cizími kluky. Asi kolem čtvrté přibyli další čtyři lidé, ale nezůstali. Bylo to divné. Byla mi zima, zahřívala jsem se ve spacáku a usnula, když jsem se probudila, byl tu mladý americko-japonský pár a dvě Češky, které jsem potkala v Praze a letmo zahlídla minulé dva dny. Dnes je v albergue převaha Čechů a vlastně i žen.🙂
Moje odpolední obavy se rozplynuly. Španělští kluci si vaří a krásně to tu voní, zjistila jsem jak zapnout topení, je tu teplo a útulno. To co zpočátku vypadalo podivně, se změnilo v příjemný a hřejivý konec dne. Zítra mě čeká velká porce, do Melide je to 27 km. Uvidím. Dobrou noc.

…pokračování příště…

Rubriky: Moje Cesta do Santiaga | Napsat komentář

Camino není jen cesta – Den 12 – Ve dvou se to lépe táhne

Dneska jsem vyrazila brzy ráno. Nevydržím dlouho spát. Věděla jsem, že mě čeká 22 kilometrů do Lugo – prvního velkého města na Primitivu. Když jsem vyrazila, byla ještě tma, Galicie je už hodně na západě. Jsem hodně unavená. Terén už není tak náročný, ale počasí zatím nic moc a nejde se mi nejlépe.
Asi po deseti kilometrech jsem narazila na poutnickou zastávku, byl tam automat na kávu, automat na nějaké bagety a posezení. Postupně se nás tam sešlo víc, Ronald, jedna poutnice z Německa a pár Španělů. Bylo ještě docela chladno, tak se dlouho sedět nedalo, ale bylo to příjemné. V druhé polovině cesty mě začaly bolet nohy. Na chodidle se mi udělal puchýř a stále jsem měla v botě nějaké kamínky. Do Lugo jsem došla z posledních sil. Netěšila jsem se na město. Poslední kousek cesty jsem šla s jednou mladou Španělkou, která měla křeč v noze. Vlastně jsem jí trochu táhla. Našly jsme albergue a ubytovaly se. Dala jsem si horkou sprchu a usnula i když byl albergue plný lidí a já měla palandu uprostřed pokoje. Když je člověk unavený, usne všude, další moudro z Camina. 🙂 Potom jsem si zašla do lékárny pro nějaké náplasti a něco k jídlu. Koupila jsem si vanilkový šáteček a dva litry džusu. Ležím, bolí mě nohy, jsem nějaká přetažená a unavená, do cíle mi pod dnešku zbývá 100 km. Večer šli všichni na prohlídku města, na pokoji jsme zůstali jen dva, já a Ronald, oběma nám není dobře, tak společně marodíme. Je mi hrozná zima a nemůžu se zahřát.
…pokračování příště…

Rubriky: Moje Cesta do Santiaga | Napsat komentář

Camino není jen cesta – Den 11 – Sušíme, topíme

Dneska jsem vstávala v klidu až kolem sedmé. Jeden z Američanů má horečku, včera šel totiž jen v košili bez pláštěnky. Zkoušel to rozchodit , dala jsem mu alespoň oranžový pomander jako první pomoc. Mám s sebou aura-soma kápézetku…občas se hodí. Věděla jsem, že mám dost času, že jdu jen devět kilometrů do Castroverde. Třicet do Luga, jak se domlouvali chlapi bych nedala. Navíc mám stále dost času, není třeba to hrotit. Pokud dá pánbůh a vydrží noha a zlepší se počasí, tak bych měla 20. září dorazit do Santiaga. 22. bych se ráda podívala na Finisterru a 23. vyrazím směr Madrid a domů, do Broučkovy Lhoty. Kromě toho posledního data, jsou to jen takové hrubé obrysy.
Ráno byla mlha, pršelo, ale nebyl to ten liják ze včerejška. Šla jsem v klidu, šlo se dobře, ale byla hrozná zima. Ochladilo se skoro o dvacet stupňů a to je moc. Chvílema mi mrzly prsty na rukou. Asi po šesti kilometrech jsem potkala stánek s občerstvením. Dala jsem si nějaký sendvič a kávu. A pak se byla podívat v kostele, byl to jeden z nejkrásnějších kostelů, co jsem kdy viděla. Neuvěřitelná atmosféra, pocit, jako když tě někdo obejme. Silné a dojemné. A pak už jen klídkovou a pohodovou cestou do Castroverde. Před ubytovnou už stepovali tři chlapíci – Španělé. Jeden z nich, Carlos se dal se mnou do hovoru, prý jsem první Češka, kterou v životě vidí… 🙂Luxusní ubytovna za stejné peníze jako včera. Teploučko, hospitalera nám pustila topení, všichni jsme to ocenili a sušili. Dala jsem s teplou sprchu a odpočívám. Všichni co postupně docházeli, toho měli plné kecky. Tady jsem se poprvé potkala s Francouzem Ronaldem, zase jeden se kterým se budou cesty protínat. Svéráz jak jinak. Byla jsem si nakoupit tousty, sýr, šunku a čokoládu. No a meruňkový džus, tentokrát dva litry.🙂 Spacák mi uschl, venku lije jako blázen. Všichni doufáme, že zítra bude líp.
…pokračování příště…

Rubriky: Moje Cesta do Santiaga | Napsat komentář

Camino není jen cesta – Den 10 – Dešťovka a devět poutníků

Ráno se mi z útulného albergue nechtělo do lijavce. Vstávali jsme v šest ráno, já a Poláci. Tedy, když jsem viděla, že vstávají, šla jsem taky, říkala jsem si, že se jich budu chvíli držet, až vyjdou z města. Pán, ten nejstarší a nejsympatičtější mi půjčil euro do automatu na kávu, ale asi mu to nebudu moci vrátit, protože mi utekli. Dvanáct kilometrů v lijáku po silnici bylo nekonečných. Pak jsem zjistila, že Camino vedlo terénem, ale bůhví, jestli to terénem nebylo horší. Takhle to dopadne, když se někoho držíš. 🙂
Po 12 km, když se silnice propojila s Caminem, jsme potkali malý bar. Horká káva, džus a zjištění, že pláštěnka, která byla na batohu je k ničemu. Dala jsem si druhou, co jsem kupovala zvlášť, ale pozdě. Všechny věci byly mokré. Začala jsem mít i mokré boty a ponožky. A věděla jsem, že musím jít ještě deset kilometrů, protože dřív nic nebude. Terén ukrutný, stoupačky, klesačky. Nahoru ztuha, dolů bolí koleno. V lese bylo cítit spáleniště, ještě včera tady hořely lesy. Měla jsem úplně promáčené prsty, jako malé děti, co nechtějí z vany. 😀
Nakonec jsem dorazila do Cadavo. Ubytovna byla hrozná ,(zatím nejhorší), jak kasárna. A samý chlapi. Na pokoji, který neměl okno, pět paland a devět chlapů a já jediná ženská. Potkala jsem tu Matouše. Divil se, že jsem došla, já jsem se zase divila, že jsem tu sama, když jsem se ještě v baru potkala minimálně se třema poutnicema. Matouš mi řekl, že se asi svezly. To mě překvapilo, protože by mě to nenapadlo…stejně jako by mě nenapadlo, nechat si vozit batoh, pokud by to nebylo ze zdravotních důvodů ,( jako u Aleny z Brna). Všechny věci byly mokré, nebylo kde pořádně sušit. Alespoň boty jsem si vycpala novinami. Šla jsem si koupit šunku, sýr a pečivo a meruňkový džus. Najedla jsem se a šla ležet. Předtím jsme ještě chvíli povídali s Matoušem a dalším klukem z Česka. Chlapi šli na panáka, mohla jsem jít taky, ale spíš jsem si chtěla užít prázdnou cimru (pokoj se moc nehodí). Zjistila jsem, že mám navlhlý i spacák. Noc jsem zvládla, a kupodivu Ital, Španělé, Nor, Češi a Američani nechrápali. Rozhodla jsem, že druhý den půjdu jen devět kilometrů do Castroverde, kde usuším a odpočinu si.
…pokračování příště…

Rubriky: Moje Cesta do Santiaga | Napsat komentář