Den 9 – Krize

Dneska jsem věděla, že musím dorazit do Fonsagrady. Vyrazila jsem hned ráno po snídani. Cesta byla dobrá, ale já ne. Bylo horko. Je velké horko i Španělé říkají, že je víc horko, než je obvyklé. Mám s tím problém. Šla jsem hodně pomalu a ani jsem neměla moc dobrou náladu. Dneska jsem překročila hranice Galicie. Jsem docela ráda, že jsem z Asturie pryč, ani nevím proč, jsem celkově hodně unavená. Bolí mě nohy, ale nějak divně, jako kosti. Došla jsem do Fonsagrady mezi druhou a třetí hodinou. Albergue Chaos je moc pěkný, velký, čistý, jen jsem nevěděla, jestli je volno. Nikde nikdo. Jsem pořád trochu vystresovaná z toho ubytování. Něco ve mně má obavy, že nebude mít kam složit hlavu. A dobře vím, s čím to souvisí. A taky vím, že se to pomalu uzdravuje. Úžasný putovní sebezpyt. A všechno pěkně live, žádné hry na něco. 

Bylo nás tu celkem dost, Poláci dorazili ještě přede mnou, je to partička starších lidí, tři muži jedna žena, jeden vypadá jak ze seriálu „Čtyři z tanku a pes“. Jsou milí, nejvíc ten nejstarší z nich. Má problémy s nohami, s patami, obrovské puchýře, ale je tak statečný a stále má dobrou náladu. Dneska je mnohem víc mužů, ženy jsme snad jen tři. 

Když jsem si šla do kuchyňky pro pití, sedel u stolu mladý kluk a ptal se mě anglicky odkud jsem, odpověděla jsem, že z Česka. To prý si můžeme pokecat česky.  🙂 Matouš už je na cestě asi měsíc, většinou spí pod širákem, ale protože prý koukal na počasí a má pršet a hodně, ubytoval se raději v albergue. Chvíli jsme si povídali, po chvíli si k nám přisedl ještě jeden kluk z Norska, který šel až z Lyonu. Nechala jsem kluky, měli si o čem povídat. Byla jsem unavená, šla jsem spát. To, že se chystá liják, mě moc nepotěšilo, na druhou stranu jsme věděli o požárech lesů okolo Fonsagrady, co pro poutníka není nejlepší, pro les může být záchranou.

…pokračování příště…