Camino není jen cesta – Den 0

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmailFacebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Den 0
Nervozita na letišti v Praze byla neskutečná. Hlas v mojí hlavě mi říkal všechna proč ne: „Nejsi nejmladší, nejsi nejzdravější, neumíš řeči, budeš tam sama…prostě a stručně, asi ses zbláznila.“ Ještě, že jsem měla letenku, možná bych na poslední chvíli vzala zpátečku.
Podařilo se mi to trochu rozdýchat a vrátilo se mi jasnější vědomí. Uklidnila jsem se. Plním si svůj sen. Sen, který měl donedávna obrysy touhy, před pár měsíci se začal zhmotňovat v přípravách na cestu a nyní se pomalu ale jistě mění v realitu.
Po odbavení a přesunu k letadlu jsem se uklidnila zcela. Po svém prvním letu jsem zjistila, že lítám ráda, těšila jsem se. Baví mě to odlepení se od země a nadechnutí se výšky.
U letištní brány jsem potkala dvě poutnice z Česka, které neletěly do Madridu poprvé, poradily mi, kde po příletu najdu svůj batoh.
Zjistila jsem po vyzvednutí batohu, že je špinavý a dokonce později ještě, že mi chybí koncovka u hůlky. Vůbec mě nenapadlo, že bych mohla batoh zabalit do folie, aby se nepoškodil. Dám si tolik práce s balením a pak jedním okamžikem dokážu celou svou práci rozmetat na kusy.
S poutnicemi jsem se rozloučila, (plánovaly pobýt pár dní v Madridu) a zůstala jsem sama. Poměrně lehce jsem našla stanoviště ALSA busů. Zbývaly mi čtyři hodiny do odjezdu autobusu do Ovieda. Protože jsem si netroufala nikam jít, plácala jsem se celou dobu na letišti. Čas jsem si krátila dobíjením telefonu, zkoušením letištní wifiny a doplňováním vody do lahve.
V jedenáct večer jsme vyrazili do Ovieda. Vedle mě seděla lehce nepříjemná Španělka. Pokoušela jsem se usnout, chvílemi se mi to dařilo. Seděla jsem vepředu a měla pěkný výhled ven. Zaujala mě jedna věc. Španělé v noci svítí dálkovýma a moc se nenamáhají je přepínat. Řidič každou chvíli problikával protijedoucí řidiče, většinou marně.
V pět ráno jsem měla dorazit do Ovieda.
Pokračování příště…

Komentáře