Camino není jen cesta – Den 1 – Jak přepálit začátek

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmailFacebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Když se mi podařilo konečně usnout, byli jsme skoro na místě. Do Ovieda na nádraží jsme přijeli v pět ráno. Nikde žádný poutník. Jen podroušená mládež. To co v Čechách vidíš ve dvě ráno, bylo tady v pět. A nejen na nádraží, ale všude. Vymotala jsem se z nádraží a pustila se směrem, kde jsem tušila centrum. Občas se zeptala kolemjdoucí mládeže na katedrálu San Salvador. Měli problém, posílali mě různě,ale postupně jsem se přibližovala k centru a ke katedrále,(spíš podle toho jak jsem viděla, že jezdí taxíky než podle rad). Před jedním nonstop barem seděla slečna, tak jsem ji hned taky zkoušela, bohužel ani ona nevěděla, kde mají v Oviedu katedrálu, ale byla milá. Když si všimla batohu na zádech, tak se trochu chytila a zkoušela mě navigovat na Camino. Nakonec jsem došla ke katedrále, bylo kolem šesté ráno, tma jak pytel. A celé náměstí opět obložené rozveselenou mládeží s bagetami. Když jsem si představila, že bych tu měla čekat cca tři hodiny, abych to udělala tak, jak jsem si původně plánovala, neviděla jsem to reálně.
Zvedla jsem se a šla se podívat, jestli někde nenarazím na značky nebo na nějaké poutníky. Když jsem se motala kolem jednoho parku, uviděla jsem ženu s batohem a hůlkami. Můj člověk. Ovšem, byla to Francouzka, takže konverzace nic moc, spíš nic. Dokonce vypadala, že ani nestojí o to, abychom šly kousek spolu. Byla celá taková zrychlená a já zas po probdělé noci ještě víc zpomalená. Vykřikovala něco o značkách a šipkách a hrozně rychle pochodovala. Nejdříve šla po druhém chodníku, ale pak zjistila, že mušle jsou na mojí straně cesty, tak mě vzala na milost a šly jsme chvíli spolu. Občas už se vyrojil nějaký poutník a dokonce jsme před východem z města potkaly otevřenou pekárnu. Dala jsem si kávu a koupila malou vodu. Bernadetta, tak se jmenovala moje spoluputovnice, si dala nějaké pečivo a kávu. Spolu jsme vyšly za město a u první Camino značky udělaly vzájemné foto. Čím dál obtížnější bylo pro mě držet s Bernadettou krok, navíc jsme si nemohly ani povídat, tak jsem pomalu zvolňovala a když se Bernadetta otočila, ukázala jsem jí, ať na mě nečeká. Všichni, nebo téměř všichni chodili hrozně rychle, moc jsem to nechápala, ale je to tak. Byla jsem unavená, ale vůbec mi to nedocházelo. Terén nebyl úplně jednoduchý, to jsem sice věděla, ale na vlastní nohy je to obtížnější. Asi po osmi kilometrech jsem narazila na první albergue s občerstvením.
Dala jsem si konečně jídlo, skvělý sendvič, ostatně mě tady všechno (tedy ty dvě jídla, co jsem měla), chutná skvěle a kávu. Všimla jsem si, že bych se mohla ubytovat. Ale přišlo mi to brzy, bylo něco kolem poledne. A udělala jsem něco, za co jsem si potom v následujících několika hodinách mockrát spílala. Šla jsem dál. Říkala jsem si, že až potkám další ubytovnu, zůstanu. Nepotkala jsem nic! Měla jsem před sebou, což jsem netušila, patnáct kilometrů ve vedru. Po cestě mě začalo bolet koleno, hlavně když jsem šla z kopce. Chvílemi byla ta bolest nesnesitelná, šla jsem úplně šnečí rychlostí. Předešli mě všichni, úplně všichni.. Když jsem šla jedním takovým nic moc úsekem, připomínal mi cestu kolem Nováku a Junioru (Příbramáci vědí), říkala jsem si, že moc nechápu, proč jsem si vybrala zrovna tuhle cestu. Na Norte bych viděla moře a Camino Frances je plné středověkých památek. A já tady šlapu takovýma soudkama do kopce a z kopce. Tedy nevím jak, to mají ostatní, ale vím a došlo mi: tady tě nic nerozptyluje od skutečné cesty. Nedostáváš žádné viditelné dary. Nevím, jaké budou další úseky, ale z prvního ten dojem byl tento. Jako kdyby zde bylo vše uloženo pod povrchem. Šlapala jsem dál, střídavě koleno-vedro. Docházela mi voda a začalo připalovat. Napadlo mě vyndat si klobouček, ale už mě nenapadlo namazat se krémem. Takže ruce a obličej to schytaly. Začala jsem se trochu motat a přehlížet značky. Občas jsem bloudila, takže je možné, že ve výsledku jsem ušla ještě o jeden dva kilometry víc. Poutníci nikde a já na cestě.
Když mi bylo už hodně ouvej, potkala jsem kapličku svaté Anny- prosila jsem jí, ať dojdu a najdu ubytování. Nevím, jestli to bylo před mým posledním zablouděním, nebo až potom co jsem potkala Němku Marii, která mě navedla. Říkala mi, že do Grado je to pět kilometrů. Bylo zřejmé, že dřív už žádná ubytovna nebude. Marie mě opustila, když jsem se rozhodla sehnat vodu. Bylo mi jasné, že bez vody už prostě dál nemůžu. Viděla jsem na zahrádce pána, který zdravil (nebo odpověděl na pozdrav). Zeptala jsem se ho na aqua – ukázal mi nedalekou studánku – fontánku. Prostě jsem jí neviděla. Doplnila jsem vodu, opláchla se a vyrazila. Na ceduli Grado 5 km. Už jsem těm cedulím přestala věřit, myslím, že jen tak uklidňují, aby se člověk nezhroutil hned. Měla jsem pravdu, protože asi za hodinu, možná za víc, jsem potkala další ceduli – Grado 3 km.
Cesta byla nekonečná. Značek málo, občas jsem měla pocit, že bloudím. Závěr cesty mám lehce zamlžený, prostě jsem šla a věděla, že musím jít nebo si lehnout a umřít. Když jsem uviděla v dálce městečko, tak jsem jen doufala, že je to ono vytoužené Grado a že Grado určitě není to co vidím na kopci, vzdušnou čarou minimálně několik kilometrů. Bylo to Grado. Vpotácela jsem se do města a opět chvíli chodila kolem dokola, přešla kruháčem místo přechodem a došla k jakémusi infostánku. Samozřejmě zavřeno. Jak jinak ve Španělsku. Ještě jsem tu siestu zcela nepochopila, ale mám dojem, že trvá stále.
Po chvíli jsem uviděla dívčinu, která mě před pár hodinami předešla „na trati“. Ukázala mi směr do albergue. Bylo to v místě, kde už jsem taky byla, jen jsem to neviděla. Na sloupu lampy byla cedulka „Albergue – occupato“ a smajlík bez smíchu. Nedá se nic dělat, já už prostě nikam jinam jít nemůžu. Vydala jsem se z posledních sil k albergue – samozřejmě do kopce. Našla, vešla, u stolu seděla partička svěže vyhlížejících lidí. Asi nějací poutníci 🙂. Majitelka albergue mi sdělila, že je obsazeno. To jsem věděla předem, ale taky jsem věděla, že nemůžu odejít, protože jiná šance už nebude. Zeptala jsem se jí, jestli se můžu posadit. Dostala jsem vodu, kterou jsem do sebe naklopila – asi tři skleničky naráz. Majitelka albergue, Holanďanka – řekla mi i jméno, ale prostě nevím. Měla jsem všechno v mlze. Moje vědomí se smrsklo na jediný bod – postel, sprcha, zout boty…v opačném pořadí samozřejmě. Holanďanka se na mě pokoušela mluvit v různých řečech, od angličtiny přes němčinu (na tu jsem chápavě kývla), ale nerozuměla jsem stejně nic. Holandská němčina zní divné a já měla mozek uvařený na cokoli, kromě toho, co už jsem psala. Já se jinak tou svou zvláštní směsí celkem domluvím. Používám anglická, španělská a německá slovíčka a zatím to funguje. Taková moje Eurořeč. Holanďanka se zeptala, odkud jsem. Vykoktala jsem, že z Česka a že se jmenuji Eva. Řekla, je mi líto Evo z Čech, ale česky neumím. A to jsem rozuměla, ale vůbec si nepamatuju, v jaké řeči mi to řekla. Ukázala mi vizitku nějakého pána s telefonním číslem. Povídala něco o ubytování za 10 Euro. Koukala jsem nechápavě, protože jsem si myslela, že mu mám zavolat! Ale chtěla pouze souhlas, zavolala, pán přijel autem, naložil mě, bágl a odvezl mě kousek od centra. Cestou mi říkal, co vše můžu zažít na hlavní třídě. Když viděl, že se tvářím nepřítomně, jen mávl rukou. Odvedl mě po schodech nahoru do úžasného malého pokojíčku s jedinou postelí a svatým obrázkem nad ní.
Koupelna, sprcháč, teplá voda, klíče od pokoje, žádná večerka ani budíček. Ráj na zemi. A to vše za 10 Euro. Svléknout, vysprchovat, napít a začít sčítat škody. Kupodivu žádný puchýř. Ale koleno, které bolelo po cestě, je nateklé. Obličej a ruce spálené. Takhle jsem se ještě nikdy neošetřovala. Já totiž dostala strach, že to nedám. Hned první den takový masakr. Nenapadlo mě nic lepšího, než se na sebe naštvat. Že jsem se přecenila, že jsem měla jít jednodušší cestu, že jsem si vybrala tu nejtěžší. A najednou mi došlo, že je to nesmysl, že si to nezasloužím, že jsem na sebe zase moc přísná. Že jsem letěla tři hodiny, na letišti čekala čtyři. Šest hodin jela do Ovieda, dvě hodiny bloudila Oviedem s batohem na zádech. A pak se vydala na první etapu a ušla minimálně pětadvacet km v třicetistupňovém horku. Že jsem málo jedla a málo pila. Nenamazala se krémem, klobouk si vzala pozdě a sluneční brýle vůbec. Po základním a vydatném ošetření a přeprání svršků jsem přemýšlela co dál. Jestli jít ráno na poslední část první etapy, stoupání cca 4 km do Pyrenejí a tam se ubytovat nebo si dát úplně den pauzu. Řekla jsem si, že se rozhodnu ráno.

pokračování příště…

Komentáře