Camino není jen cesta – Den 2 – Někdy je třeba vrátit se na začátek

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmailFacebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Usnula jsem brzy a brzy jsem byla vzhůru. Za okny byla ještě tma. Přemýšlela jsem o tom, jak mě mrzí ten začátek v Oviedu. Nebyla jsem v katedrále,nemám razítko z výchozího místa a ani mušli na batoh. Říkala jsem si, že kdybych došla včas do Compostely, že se můžu vrátit do Ovieda třeba autobusem. V tu chvíli jsem uslyšela vlak – nedaleko je nádraží (uvědomila jsem si, že včera jsem ho míjela) a najednou se mi to poskládalo. Dám si dnes pauzu a dojedu si do Ovieda vlakem. Nejjednodušší řešení, proč jezdit z dálky, když můžu z toho nejbližšího místa, navíc si odpočine koleno a představa, že budu v tomhle útulném pokojíčku ještě jeden den mě naplnila blažeností. Jeden den volna byl v plánu, i když jsem netušila, že na něj dojde hned na začátku. Měla jsem trochu obavy, jak to tady je s ubytováním na víc nocí. V albergue vás ubytují na jednu noc a hotovo. Počkala jsem, než ostatní ubytovaní odejdou (večer přibyli i dva češi vedle do pokoje, ale nebylo v mých silách nic), sešla jsem schody dolů a zazvonila na majitele. Otevřela mi jeho manželka v noční košili, nenapadlo mě, že ve všední den v devět hodin ráno ještě někdo spí. Omluvila jsem se a poprosila, zda můžu zůstat ještě jednu noc a hned jí zaplatila. Vrátila jsem se nahoru a měla čistou obyčejnou radost.
Oblékla jsem se nalehko, na nohy žabky, vyšla ven, ušla pár metrů a zjistila, že je docela zima. Nevím, jestli byla skutečně zima, nebo jsem byla přehřátá, každopádně jsem se došla převléci a za chvíli na nádraží kupovala lístek do Ovieda. Ida i vuelta (zpáteční).
Nádraží v Oviedu jsem okamžitě poznala, šla jsem kolem něj při příjezdu. Všimla jsem si otevřené kavárničky s příhodným názvem – Pausa. Dala jsem si snídaňové menu, kávu a croissant a pak si teprve všimla, že obsahuje ještě džus z pomerančů. Božská mana, když jsem se zakousla do čokoládového croissantu, zjistila jsem, že mám celé odřené patro. Ovšem na lahodnosti pokrmu to neubralo.
V Oviedu bylo krásně. Noční a denní město jsou dvě rozdílná města s rozdílnými obyvateli. Celkem jednoduše jsem našla katedrálu a zjistila, že prohlídka je placená. Nevadí mí dát peníze, ale není to ono, ani nevím proč, nějak mi to jako odchovanci Svaté Hory nesedí.
Uvědomila jsem si, že jsem venku zahlédla ceduli infocentra. Šla jsem tedy po stopách a v infocentru dostala svoje Oviedo- počáteční razítko do kredenciálu. vedle natrefila na krámek se suvenýry a koupila si mušli na batoh. Rozhlížela jsem se kudy kam a všimla si nádherného starobylého kostela – otevřeného – neplaceného – plného kapliček – svatyní – od Kryštofa přes pannu Marii Lurdskou – nádhera. Poprosila jsem o požehnání na cestu, pomodlila se, napsala přímluvu jakési španělské světici do knihy. A věděla, že můžu zpátky, že přes ten přepálený začátek Cesta skutečně začíná. Koupila jsem si elastický obvaz a obvázala koleno. Ve vlaku jsem si chvíli nebyla jistá, jestli jedu správně, ale jela jsem.
Chtěla jsem najít nějaký obchod, abych si koupila něco k jídlu a nemusela odpoledne ven. Nenašla. Nevím, kde obyvatelé Grada nakupují.
Po neúspěšném nákupu jsem se rozhodla navštívit znovu albergue s příjemnou Holanďankou. Otvírali ve dvě, což bylo za pár minut. Okamžitě mě poznala, ptala se, jestli jsem v pořádku, říkala jsem jí, že mám dnes pauzu, víc jsem to z jazykových důvodů nerozváděla. Ještě jednou jsem poděkovala a nechala si dát razítko z Grado. Po příchodu na ubytko jsem začala psát deník, protože kdybych nezačala, už to nedoženu.
Pozdě odpoledne, kdy jsem měla za to, že končí siesta, jsem šla do města hledat obchod nebo tak něco, prostě nějaké jídlo. Nenašla jsem nic, takže tato záležitost obyvatel Grado zůstane nerozluštěna. Při zpáteční cestě jsem skoro u domu objevila bar, kde měli nějaké sendviče. Asi osm druhů a i když mi je barman vyjmenoval všechny, netušila jsem, vybrala jsem si tedy z toho talíře, kde bylo nejvíc ubráno. Španělé mají nejspíš rádi hodně pálivá jídla. Ale bylo to dobré.
Když jsem na pokoji pokračovala v psaní deníku, najednou něco křuplo a křišťálek z náramku, který jsem si nechala udělat na cestu, se rozpadl na kousky. Je to náramek z korálu a tří křišťálových kuliček. Teď už jen ze dvou.

pokračování příště…

Komentáře