Camino není jen cesta – Den 3 – Pomalý restart

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmailFacebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Ráno jsem se rozloučila s léčivým pokojíkem a vyrazila na další etapu. Slíbila jsem si, že se nebudu přetěžovat a půjdu skutečně jen to, co mi dovolí stále ještě pobolívající koleno. Byla trochu mlha a chladno, proto jsem se zastavila hned zkraje v baru, kde jsem včera koupila pálivý sendvič. Co umí španělé dokonale, je káva, ať jsem si jí po cestě dávala kdekoli, vždy byla vynikající. Krásně mě to probudilo, zahřálo a připravilo na další cestu. Měla jsem v úmyslu vystoupat do konce první etapy a pak se uvidí. Vyrazila jsem ven z Grado, které se na dva dny stalo mým útočištěm. Mrzí mě, že jsem si nevyfotila ten pokojík, ale alespoň mám zachycenou panenku nad postelí. Stejně je to hlavně pro mě. Po cestě jsem předešla pár poutníků, kteří porůznu snídali. Taky jsem uvažovala, že si něco koupím, ale obchody měly až od devíti a do hospůdky se mi moc nechtělo. Bůhví,co bych si objednala.
Po zkušenosti z minulé etapy, jsem byla překvapená, že jdu sama. Nikde nikdo, ani za mnou ani přede mnou. Jen mlha, za mnou i přede mnou. Mlhy jsem se při přechodu Pyrenejí obávala, ale cesta byla dobře značená a tak jsem šla v klidu. Čím výš jsem stoupala, tím byla hustší, šla jsem pomalu, dokud nezmizí cesta, je to dobré, kdyby se změnil terén, asi bych musela počkat, než mlha stoupne. Až skoro na vrcholu mě předešli dva kluci, které jsem potkala už ráno v Grado. Jak jsem později měla možnost si ověřit, vždy, když jsem měla na cestě z něčeho obavu, musela jsem tím projít sama.
Cestu často lemovaly keře ostružin, snědla jsem jich ve Španělsku tolik, co nikdy předtím. Občas mě procházející poutníci nedůvěřivě pozorovali, cizinci nejsou zvyklí jíst, co roste u cesty, tedy většina.
Doplňovala jsem si vodu, pila, vzorně si nasadila klobouček. A když jsem pomalu scházela dolů, cítila jsem, že i když koleno ještě pobolívá, hlavně při chůzi z kopce, že ještě kousek z druhé etapy dám. Nikam jsem nespěchala, cesta tedy nebyla nic moc, vedla nějakým kamenolomem, terén příšerný, ale věděla jsem, že to nemůže trvat věčně. A netrvalo. 🙂Došla jsem pomalu do Corneliana. Je tu klášter sv. Salvadora a v něm albergue. Rozhodla jsem se, že už nepůjdu dál, že by to bylo moc a v Salas, kde končí druhá etapa, by nemuselo být místo. Navíc je tu krásně. Když jsem přišla dovnitř, na nádvoří kláštera, byl tam jen jeden Ital, což jsem zjistila asi po půl hodně, když vyšel z albergue. Do té doby jsem myslela, že jsem tady první. Ital si chtěl povídat, tedy spíš chtěl povídat, chvíli jsem ho poslouchala, mluvil tak rychle, že asi i kdybych uměla italsky, nerozuměla bych mu. Po chvíli mu zazvonil telefon a já mohla vyrazit do nedalekého obchodu.
Koupila jsem si rybičky v tomatě, sýr a divný chleba. Ale aspoň jsem se najedla. Ital mi řekl, že se tu můžu v klidu ubytovat, osprchovat, atd. , že hospitalero přijde bůhví kdy. Takže jsem to v klídku vše udělala. Postupně dorazilo pár starších lidí, asi proto, že je to polovina etapy. Ani není plno. Je tu nádherný klid a starobylá pohoda. Mohla jsem si vybrat postel, protože tady skoro nikdo nebyl.
Kolem osmé večer dorazil hospitalero, zapsal nás, zkasíroval, orazítkoval pasy a zase odešel. Bylo tu hodně prostoru venku, každý si mohl najít to svoje místečko na relax.
Zevlím, relaxuji, je tu i wifi, tak o sobě podávám zprávy domů. Večer za tmy jsem se šla ještě chvíli projít a pak už jen spát. Špunty do uší nebyly potřeba, usnula jsem ani nevím jak. Spím jinak než doma, v hlubokém tichu a tmě, beze snů.

…pokračování příště…

Komentáře