Camino není jen cesta – Den 4 – Davidova žlutá šipka

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmailFacebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Dnes ráno jsem se rozhodla, že ujdu aspoň těch 20 km. Aby mi později nechyběly kilometry. Koleno trochu pobolívá a do toho se mi ráno ozvala i kyčel. Chvíli se mi šlo dobře, chvíli to bylo horší. Hlavou se mi honily různé myšlenky. Je zvláštní, jak v noci spím. Ve tmě a tichu. Žádné sny, nic. Takové zvláštní hluboké ticho. Jako v hrobě.
Celkem v pohodě jsem došla do Salas, kde končí druhá etapa. Koupila jsem si Colu v marketu a na náměstí dojedla sýr a bagetu. Nad náměstím v kavárně, jsem viděla pár poutnic. Nechala jsem se nasměrovat na další Camino. Začalo připalovat. Bylo mi hrozný vedro, snažila jsem se hodně pít. Cesta ze Salas byla dlouhá a těžká. Stále do kopce a s tím kolenem nemůžu moc rychle. Primitivo je opravdu náročné, jsou to velká převýšení, pokud není úplné zdraví, je na zváženou.
Zase mě pár lidí předešlo. Říkala jsem si, že dojdu do Bodenaya a nebo pokud bude obsazeno, ještě dál do Espina. Ale začínala jsem být vyčerpaná. Jeden úsek vedl po nějaké skorodálnici, což bylo strašné. Dávala jsem si pozor hlavně na kamiony a nakonec, když už tahle hrůza téměř končila, vletěl do zatáčky osobák tak rychle, že mě málem smetl. Měla jsem dost.
Byla jsem ráda, že se odbočilo zpátky na lesní cestu. A zase strmé stoupání. Dostala jsem se na nějaké rozcestí, trochu se zamotala a potkala dva, kteří se taky motali. Nejdřív jsem vůbec nepochopila, jestli jsou to poutníci. Neměli totiž batohy, jen takové malé batůžky.Po chvíli se zjistilo, že ano. Byli to Mexičani, šli až z Bilbaa. Asi Camino Norte a pak přešli na Primitivo. To sice neříkali, protože se mnou se moc mluvit nedá, ale to jsem pochopila. Když jsme se společně doplahočili do Bodenaya, a došli k albergue, oni šli hned dovnitř, já jsem trochu váhala, jestli nemám ujít ještě ty dva kilometry do Espina. Ale citila jsem, že bych se zase přetáhla. Tak jsem se rozhodla vrátit. A dobře jsem udělala, lépe řečeno, skvěle jsem udělala. Byla volná poslední postel pro Evu z Čech. (tak mi tady totiž říkají všichni…)
David – hospitalero je neuvěřitelný, charismatický Španěl, který sám prošel několikrát Camino a v kombinaci s velkým srdcem a poutnickou duší, přesně ví, co poutníci potřebují. Zula jsem si boty a hned mi řekl, ať si sundám i ponožky, které odnesl neznámo kam. Nejdřív jsem znejistěla, ale pak jsem pochopila, když jsem se dozvěděla, co je tento albergue zač. Dostaneš napít, džus, voda, pivo, sundáš batoh kousek od vonné tyčinky. Očista ducha i těla. A pak si k tobě David sedne a řekne ti, jak to tady chodí. „Poutníku, tohle je na jednu noc tvůj domov. Nahoře postel, vysprchovat se můžeš tady a prádlo dej do koše, ráno bude čisté. Odpočiň si, nabídni si ovoce. Pak tě čeká společná večeře se všemi poutníky. A ráno snídaně. K dispozici je ti pití a vůbec všechno, jsi doma“ “ Miracle“ – toto slovo jsem ze sebe vydolovala. Neuvěřitelné!!!! A to všechno můžeš a nemusíš ocenit. Tamhle do té kasičky můžeš a nemusíš dát dobrovolný příspěvek. U večeře jsme všichni našli na ubrousku připíchnutou malou žlutou šipku – dárek od Davida…Davidovu šipku. David se směje, dolévá víno, vodu, pamatuje si nás všechny jménem… neuvěřitelný večer, neuvěřitelný David…děkuji za toto setkání…
…pokračování příště…

Komentáře