Camino není jen cesta – Den 5 – Samé otázky, žádné odpovědi

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmailFacebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Dnešní den začal tak krásně, jak včerejší skončil. David připravil snídani, ráno nás vzbudil písní Ave Maria a co si pamatuju, poslední hudba (pro mě u čištění zubů) byla z Dobytí ráje. Po snídani jsem se šla rozloučit. Objali jsme se a řekli jsme si pár slov (nechám si je pro sebe)…a když jsem vycházela ze dveří do síně z botami, padl na mě smutek. Nevím, jestli to David vycítil, ale když jsem se obouvala, přišel za mnou ještě jednou a objal mě ještě jednou, silně a pevně. Přesně tak, jak bych si přála, aby mě objal můj otec. Políbil mě na tvář a řekl a teď jdi.
Bylo poměrně chladno a mrholilo. Prvních deset kilometrů do Tineo se šlo dobře. Nebylo horko, noha nezlobila. Pouštěla jsem si muziku do sluchátek a bylo mi fajn. Pak přišla druhá část – Tineo – Campiello – cca 13 km, ale převýšení skoro 1000 m. Do kopce to ještě šlo, ale z kopce jsem začala mít problémy s kolenem. A nikde nic, ani odpočívadlo, ani vesnice.
Prostě pořád po kamenité cestě nahoru dolů. Začala jsem toho mít brzy plné kecky, s tou nohou mám problémy hlavně, když jdu z kopce. No a taky se mi začaly vybavovat nedořešené věci s mámou. Klasika. Pak už jsem byla jen hrozně unavená. Kdyby bylo teplo, tak si snad někde ustelu na stráni. Začala jsem mít obavy, že dojdu do Campiello a dozvím se, že je plná ubytovna, bylo už poměrně dost hodin. Tohle všechno se mi honilo hlavou. Když jsem se konečně vymotala z lesa a dostala se na silnici, Campiello bylo stále ještě v nedohlednu, za každou zatáčkou jsem ho toužebně vyhlížela a nic.
Kolem jezdila auta a mně došlo, že kdybych na nějaké zamávala, určitě by mě některé z nich těch pár kilometrů popovezlo. Ale ne, já jdu pěšky, protože tak jsem se rozhodla a rozhodla jsem se dobrovolně, nikdo mě nenutil. Co vede člověka 21. století k tomu, aby se dobrovolně vláčel pěšky s batohem na zádech? Myslím si, že nejsem první ani poslední, kdo si tuto otázku na své pouti položí.
Když se objevilo skutečné Campiello, tak jsem si ho samou radostí vyfotila. Ubytování bylo k dispozici, proti včerejšku žádná hitparáda. Ale postel, sprcha, atd. Co víc potřebuje poutník? Dneska si ten odpočinek skutečně zasloužím.
…pokračování příště..

Komentáře