Camino není jen cesta – Den 6 – Když nevíš, tak jdi…

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmailFacebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Ráno jsem měla objednanou snídani. Těšila jsem se, ale nebyla nejlepší, vodová káva a mastné topinky. Uf, uf. Ale pro hladového poutníka, lepší než nic. Pokouším se najíst ráno dost, protože nikdy nevím, jak to budu mít s jídlem přes den. Vzala jsem si i víc vody, den předtím jsem si koupila velkou láhev. Jako kdybych tušila, co mě čeká.
Dneska se Camino dělilo na dvě cesty. Mohla jsem jít klasickou údolím nebo na Camino Hospitale, což je starobylá poutní stezka, kde jsou ještě zbytky původních poutnických ubytoven – hospitales. Nevěděla jsem co na to moje koleno, ale tu stezku jsem chtěla vidět, tak jsem se nakonec vypravila. Bylo to opravdu úžasné, neskutečné, zatím to nejkrásnější, co jsem viděla. Protože poutníci běžci už stezku proběhli, byla jsem tam úplně sama a bylo to opravdu překrásné, mystické, dechberoucí. Volně se pasoucí koně, ptáci kroužící v oblacích. Slovy se to vypovědět nedá. Byla jsem tak unešená, že jsem zapomněla na čas. To se mi nevyplatilo při sestupu, docházela mi voda a měla jsem hlad. To není dobrá kombinace.
Po cestě dolů jsem si uvědomila, jak jsem vysoko . Ale nějak jsem se dolů dostat musela, tam nahoře jsem překonala jeden ze svých dlouholetých strachů. S každým přechodem úzké cestičky se mi šlo lehčeji na duši. Po sestupu mě čekalo ještě pár kilometrů k ubytovně. Měla jsem za to, že první ubytovna je v Lago, což bylo nějaké čtyři kilometry. Došla jsem do malé vesničky, která vypadala neobydleně. Ale u jednoho kamenného domku seděl asi stoletý děda a něco dělal se slepicí, buď jí škubal nebo jí krmil. Obligátní Ola a pak jsem se ho zeptala, jestli by neměl vodu. Ukázal kamsi do dvora, vešla jsem tam a na schodech seděli dva lidé, takoví trošku podivíni a na sobě měli teplé zimní bundy. Já splavená, přehřátá, vyprahlá. Chvíli jsme se na sebe dívali. Nevím, kdo si o kom musel myslet, že je větší blázen. Jestli já o nich nebo oni o mně.
Šla jsem dál, chvílemi jsem si nebyla jistá, musela jsem dokonce zapnout mapu. Cesta nebyla skoro vůbec značená. Vybil se mi mobil. Byla jsem vděčná Honzíkovi za powerbanku. Nakonec se přeci jen objevila šipka, ale předtím jsem ještě musela přelézt nějaká zavřená vrata. A to ještě neměl být konec. Když se přede mnou objevil hřbitov, řekla jsem si, že je to dobré znamení, kde jsou mrtví, budou i živí. Což se mi za chvíli potvrdilo, když jsem potkala jednu babičku. Ovšem to jsem netušila, že jinou už nepotkám. Když jsem se dostala do centra Lago, uviděla jsem bar. Byl otevřený a prázdný. Nakoukla jsem dovnitř, nikde nikdo. Po chvíli jsem si všimla ženy, která se ke mně šinula, odněkud spoza silnice, v ruce prádlo, asi tam někde na stráni měla sušák. Zeptala jsem se jí na albergue.“ No, no, no, no peregrinos“. Znělo to trochu jako „táhni“. Albergue až za další čtyři kilometry v Berducedo. Myslela jsem, že mě omejou, bylo osm hodin večer a v albergue se zavírá v deset..
Koupila jsem si Colu, sedla jsem si a dumala co dál, po chvíli dorazili dva stejně vyřízení poutníci a protože se s barmankou domluvili, pochopila jsem, že jsou to Španělé. Dopila jsem a vyrazila vstříc osudu. Buď dojdu, nebo si ustelu někde v lese. Za chvíli jsem si všimla, že se oba kluci šourají za mnou. Lehce se šeřilo, zpomalila jsem a když mě míjeli, všimla jsem si, že jeden má na batohu žlutou šipku od Davida.
Ulevilo se mi, tak jsem se na ně pověsila a šla za nima. Alespoň jsem nemusela hlídat značky. Kupodivu jsme do Berduceda došli a ještě nebylo ani devět hodin. První albergue – hned zkraje – obsazený, ten levný. Druhý albergue, co vypadal majetněji, rezervovaný pro šikovné Španěly a Němce. Pak nám jedna slečna ukázala zvenčí celkem pěkný dům, že je to také albergue. Šli jsme k němu. Nikde nikdo. Po chvíli vyšla nějaká paní, poradila klukům, kde najdou hospitalera. Jeden šel zatím do obchodu nakoupit . Já jsem se rozhodla, že se ani nehnu, protože musím dostat postel. Přišla prapodivná paní hospitalera. Jak Ramon z filmu Cesta. Cena 15 Euro. Prý káva, kakao a občerstvení. To sice pravda nebyla, ale pokoj byl čistý a když jsem vešla dovnitř, koho nepotkám, mou oblíbenou Dánku Christine. S tou se potkávám už potřetí. Nakonec nás sešlo celkem sedm, většinou s podobným příběhem.
Byla jsem tak unavená, že jsem nemohla spát. A v noci ještě jeden ze Španělů vyskočil a něco nahlas vykřikoval. Asi nějaké sny z únavy. Vypadalo to strašidelně, leklo se nás víc, ale nakonec jsem usnula.
…pokračování příště…

Komentáře