Camino není jen cesta – Den 8 – Požehnaná neděle

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmailFacebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail

Nespala jsem moc dobře. Přibyli ke mně dva mladí lidé. To už jsem psala včera. Měli jsme umělohmotné matrace, které se při každém pohybu šíleně rozvrzaly. Takže každý z nás se otáčel tak opatrně, aby ostatní nevzbudil, ale vzbudil a všichni jsme se svorně rychle otočili. Společné problémy lidi opravdu velmi rychle sbližují. Dala jsem si ránu u baru velkou kávu a pomerančový džus a vyrazila směrem do kopců. Jak jsem se vzdalovala od přehrady, cítila jsem, že něco končí, nějaká dřina, překážková dráha. Já nevím. Je neděle 11. září.
Do Grand Salime to sice ještě bylo strmé nahoru a dolů, ale už do vnitrozemí. Pryč od srázů. Bylo to krásné, ale bylo to náročné. Několikrát jsem si sáhla na dno. Koleno bylo celkem v klidu. Vypadá, že zabírá masáž stehna, protože tam něco pěkně bolí. Že to není o kolenu jako takovém, ale o úponu stehenního svalu, je uklidňující zjištění. Grand Salime bylo vylidněné. Poutníci už byli na trase. Dala jsem si v jednom baru, který už po ránu byl plný starousedlíků, pomerančový džus. Chtěla jsem využít každou možnost, protože jsem nevěděla, jestli bude ještě někde něco otevřené, je neděle. Celé Španělsko je zavřené. Byla jsem ráda, že jsem nedošla do Grand Salime už včera, že jsem mimo ten hlavní proud. Jdu vlastně skoro pořád sama a to mi vyhovuje. Všichni mě předbíhají, ale je zajímavé, že je potom na trase všude potkávám. Jako včera Němku Marii – najednou slyším: „ Eva“? A přitom jsme se potkaly první den a já pak měla den pauzu. Je to milé, zvláštní, někoho potkáš, letmý dotek. Rozloučíte se a je-li vám dáno, zase se potkáte. Nejvíc jsem se asi sblížila s Christine – Dánkou, ale ta už mi utekla, byla moc rychlá. Docela ráda bych se ještě potkala s Alenou z Brna. Uvidíme,
Opustila jsem Grand Salime a krajina se začala měnit, změkla, terén se zlehčil. Šlo se moc dobře. Chtěla jsem dojít do Castra, což mělo být nějakých pět a půl kilometru. Věděla jsem, že do Fonsagrady bych nedošla. Tedy možná došla, ale zase za jakou cenu. To co jsem včera pro sebe udělala, by se rozplynulo jak pára nad hrncem. Asi po hodině cesty jsem uviděla krámek a vypadal otevřeně. Nakoukla jsem dovnitř a mohla jsem si opravdu nakoupit. Paní mi nabídla Jamon – španělskou šunku, sýr, ale když jsem vylovila, jak se řekne pečivo, tak neměli, je neděle. Paní prodavačka mi ukrojila dva pořádné krajíce chleba. Měla jsem jistotu, že budu mít celý den co jíst. A do Castra prý dva kilometry a albergue tam je. Nádhera, paráda.
Poslouchala jsem mp3 – náhodný výběr a najednou začali hrát Alanis Morrisete – Thank you.. V tu chvíli jsem se rozbrečela štěstím a dojetím, že tu vážně jsem. Tolik let to byla silná touha a stalo se. Cítila jsem nesmírnou vděčnost a požehnání. Pak už mi do uší broukal Enrique Iglesias se svou španělštinou a střídavě španělskou angličtinou. Albergue v Castro byl volný, vypadalo to tam jako u nás Broučkovce, nikde nic, kočka, krávy, kůň. Domácí prostředí za 13 euro, se snídaní, původně, později jsem zjistila, že i s možností večeře za příplatek. Snědla jsem půl svačiny z obchodu a vypila Colu s ledem a citronem. Náladu mi nezkazilo ani to, že tu nemají wifi. Odpočinek. Dorazili Poláci, se kterými jsem se potkala v Campiello. Milé, když potkáš staré známé, které vůbec neznáš. Požehnaná neděle. Thank you.
Zítra dorazím do Fonsagrade a budu v půlce své pouti za Jakubem. Thank you.

…pokračování příště…

Komentáře